Z čeho jsou ty osypky?

Tak... a je to. Jsem matkou nemocného dítěte, běží mi hlavou, když koukám na svoji dceru, která je od hlavy až k patě rudá jak rak a po těle má pupínky, které jsou spíš teda řádné pupeny vypadající jako bílé puchýřky. No, vypadá to opravdu běsně. Šílím. Jestli mě teď neschvátí mrtvice, tak snad nikdy... Chápu, moje reakce je asi dost přehnaná, prostě se "jen osypala". Ale já ji vlastně ještě neviděla opravdu nemocnou (mimo tedy rýmy a nějakého kašlíku)! Připadám si jako strašná matka, která ničí svoje dítě. Moc dobře vím, že dětské nemoci pokaždé odkazují na problémy rodičů. Jak jen jsem jí to mohla udělat? Proč?? Testujeme: Je to reakce na jídlo? Ne. Je to reakce na mě? Ne. Reakce na něco, co souvisí se mnou? Ano. Reakce na nějaké mé chování? Ano. A sakra. Zatmí se mi před očima. Již nepotřebuji nic vědět. Můžu za to já. Jasně. Ale co to krucinál je? Mám v hlavě úplně vymeteno, nic mě nenapadá. Jsem zoufalá. Volám kamarádce. Nebere to. Volám svojí učitelce. Obsazeno. Chci to vůbec vědět??? Chci? Zvoní mi telefon. Konečně. Chci to vědět. Chci a chci! Po pár větách je to naprosto jasné... Můj pocit viny. Zametám pěkně cestičku svojí holčičce a... Nenechám jí žít opravdový život. Tak to je. Vilma na mě z vedlejšího pokoje spokojeně volá: "Mamííí, mamíí." Jdu k ní. Hrdě mi ukazuje svoji ručičku: "Já už to tady na ruččce nemám." prohlásí. Koukám jako vejr. Opravdu, z jedné ručičky to zmizelo... Děkuji kamarádce za odblok "na dálku".  K mému (nezkrotnému) údivu vyrážky zmizely do dvou hodin. Radostí jsem výskala. Jenže... Trošku jsem se pořád ještě divila, že to tak rychle zmizelo. No jo. Čemu se divíme, to si přitahujeme do svého života. Takže, další den repete. Tentokrát jsem se už ale tak nedivila, že Vilmičce mizí vyrážka takřka před mýma očima, když ji "pro jistotu":) mažu bambuckým máslem. Je to prostě normální. Někdy stačí jen něco "přenastavit" a je po problému. Příčina - následek. Jak je to jednoduché a krásné... Díky za toto uvědomění!