Bylo mi 22, když mi na magnetické rezonanci v Havířově našli rozsáhlý výhřez dvou bederních meziobratlových plotének. V tu chvíli to nebyl pro mě šok, ale úleva. Po čtyřech měsících naprostého nepochopení ze strany lékařů, že nechci baštit prášky (nic jiného mi nenabídli), a mé vlastní neschopnosti celé měsíce spát, chodit a hýbat se, byla tato informace pro mě spásou, i když ne na dlouho.

Očekávala jsem, že teď už se mnou konečně budou něco dělat, že se mě nebudou snažit pořád jen „futrovat“ analgetiky (které jsem jen stále dokola odmítala a tím si zadělávala na pověst šíleného a nespolupracujícího pacienta) a neustále opakovat, že to přece není možné v mém věku mít bolesti zad.

Doufala jsem, že mi konečně někdo řekne, co mám dělat pro to, aby se můj stav zlepšil. Jak mám na sobě pracovat, jak cvičit, co jíst a dělat. Bylo mi 22, no, dnes bych o sobě řekla, že jsem byla naivní. Takhle to prostě tady nefunguje.

Neurochirurg mě velice vážně poučil o mém stavu. Díky bohu si už ani nepamatuji jeho jméno, když jsem se s pomocí berlí odstrkovala z jeho ordinace, neviděla jsem přes záplavu slz ani na krok. Nedával mi prakticky žádnou naději, řekl jen: „Stačí jeden špatný pohyb a zůstanete na vozíku ochrnutá do půl těla.“ A pak dodal, že už nebudu moct mít děti a i kdyby se to spravilo, tak nesmím dokonce života tančit. No a taky, že neví, jak si to představuji, když nechci jít na operaci, to už mi potom nemůže dát vůbec žádnou naději na uzdravení. Ale v případě operace je to prý i 50procent (to jsou vyhlídky!), že budu chodit a žít jako normální, ale možná už ne jako úplně zdravý člověk.

Bylo to zoufalé. Moji rodiče očekávali, že operaci podstoupím, neviděli žádnou jinou možnost a já vlastně také ne. Na druhou stranu jsem ale věděla, nebo nějak podvědomě cítila, že když podstoupím operaci, nebudu už nikdy jako dřív (toto mi později potvrdil i můj lékař).

Nevěděla jsem, co dál. Na rehabilitace jsem byla až příliš nepohyblivá a fyzioterapeutka, ke které jsem chodila, si se mnou už naprosto nevěděla rady. Mé zoufalství bylo neskonalé, moje psychika narušená půlrokem akutních bolestí a naprostou neschopností spát. Dodnes nevím, co mě udržovalo při životě.

Po měsíci, když jsem stále tvrdošíjně odmítala jít na operaci (a možná i doufala, že už konečně umřu), se moje maminka v zoufalství obrátila na mého rehabilitačního lékaře. Nedával mi moc velkou naději, ale doporučil mi rehabilitační centrum. Další měsíc mého života se naplnil čekáním na tuto spásu. A že to spása opravdu byla!

Když mě přijali, řekl mi primář, že jsem se zbláznila a že se mnou v takovém stavu přece nemohou nic dělat. Doporučil mi operaci a řekl, že až poté je ochoten mě přijmout. Rozbrečela jsem se, tak mi povolil tři týdny pobytu.

Na ten pobyt nikdy nezapomenu. Byly to nádherné dva měsíce plné cvičení a psychické práce na sobě. Cvičila jsem každý den několik hodin, prakticky jsem nic jiného nedělala a pokroky byly, ale zpočátku jen bleší.

Dostala jsem výjimečnou fyzioterapeutku Marušku Jenčkovou, která mi hned na první hodině řekla, že bez operace to asi nepůjde, ale můžeme to zkusit. Tak tohle byla zpráva pro mě! Můžeme to zkusit! Po všem tom zklamání mi konečně někdo dal alespoň malinkou naději. Byla jsem nadšená. Tolik jsem si přála slyšet alespoň pár povzbudivých slov.

Po třech týdnech mi prodloužili pobyt o více než měsíc, všichni viděli, že dělám pokroky. Po pěti týdnech už jsem začala chodit bez berlí. Zprvu jen opatrně s trekkingovými holemi, ale pořád to chvílemi pekelně bolelo. Ta bolest mě naučila vnímat své tělo, každý jeho pohyb a všechny jeho pocity, které jsem dřív nechtěla cítit. Teď jsem musela, a byla to pro mě škola.

Naučila jsem se na sebe „nacítit“ a vnímat jemné nuance signálů svého těla. Zjistila jsem, jak velkého přítele a rádce se sebou stále nosím a často jsem i plakala v tomto nově nabytém uvědomění, litovala jsem toho, že dříve jsem se k němu tak špatně chovala a ignorovala jej.

Po dvou měsících v rehabilitačním centru jsem odešla, no, jako nový člověk.

Dnes mám čtyřletou dceru a naší největší zábavou je doma tančit:))

Tahle zkušenost mě dovedla na cestu osobního rozvoje. Protože tak, jako mi dává smysl opravdově cítit své tělo, dává mi i smysl na sobě pracovat a žít v souladu se svými záměry. Více stránka odblok.